Kateřina+Petr Dujkovi

Moje recenze by měla začít nadpisem  S jídlem roste chuť aneb Prst nestačí, chci celou ruku. Známá česká rčení nabyla jiných hodnot po setkání s dílem pana Jiřího Radochy a jeho spolupracovníka designéra Martina Huly. 

Když jsem věděla, že se rekonstrukce horního bytu v domě po rodičích uvede do pohybu, musela jsem si včas rezervovat čas v dílně pana Radochy. Chtěla jsem moderní, nadčasovou kuchyni a hlavně na míru místnosti, kde se příliš nedá hýbat se zdmi a oknem do zahrady. Oknem je překrásný výhled do okolí a kostel, o ten byla škoda přijít. Kamarádka designérka mi charismatického mistra pana Radochu doporučovala ještě v době, kdy jsem o nové kuchyni jen snila. Proto bylo velké štěstí, že se naše jméno objevilo na zákaznické tabuli v jeho kanceláři. Hrubý nákres jsme daly s kamarádkou dohromady samy, podle dispozic rozvodů a nízkému oknu to ani jinak nešlo. Tvar se jasně nabízel do tvaru U, ukrýval tudíž 2 mrtvé rohy, a já věděla, že nechci digestoř v prostoru a barový pult. Okno nakonec výborně vyšlo na klasickou výšku kuchyně. Manžel si přál svůj vyšší prostor pro jeho kuchtění a tak jsme navrhly takový pseudo barový pult vyšší jen o necelých 10cm včetně pracovní desky. Moje představy byly poměrně skromné, byt byl koncipován v barvách bílá, šedá a dekor světlého dřeva. Nesměle jsme návrh předložily panu mistrovi a ten jej shledal způsobilým  ve stejnou dobu, kdy byla připravena místnost kuchyně, byla hotová i místnost šatny. I její návrh jsme vnutily ke zvážení a pan Radocha souhlasil. Ovšem jen zdánlivě. Od té chvíle situaci řídil on. A já jen nevěřícně kroutila hlavou: „takže zlatíčka, asi takto: všude dáme šuplíky, měkký dojezd, do jednoho rohu dvě ledviny, druhý roh otevřeme zvenku, pracovní desku dáme i na zeď, ve stejném dekoru musíme udělat i parapet sousedního okna, digestoř doporučuji tuhle, ta vám i na 1. rychlost vytáhne nudle z polévky, skryjeme ji do horních skříněk; v šatně je moc šuplíků, tady vám nevyšly dveře. A teď barvu kuchyně, máte s sebou dlažbu a kus dveří, výborně, takže dlažba je tmavě šedá a když na to padne světlo, je trochu do modra, paní nechce bílou kuchyň, aha, tak to bych viděl na tuto světle šedou v lesku, co říkáte? A měl bych k tomu i tato madla a ta bych dal i do šatny, jestli chcete všechno do stropu, madla musí být větší. A do kuchyně na horní skříňky mám pro vás takový nápad bez madel, to se vám bude líbit.“  

A pravda, víc než líbilo. Nikdo mi nevěřil, že šedá kuchyň může být něčím zajímavá a všechny kamarádky, co mají bílou kuchyň, už dávno pochybují  

To bylo moje první a na jistou dobu poslední setkání s panem Radochou. Při realizaci kuchyně k nám přijel veskrze nenápadný tichý chlapec, představil se jako designér Martin Hula a prohlásil neskutečnou větu: „a nechcete od nás i ostatní nábytek?“ Vzhledem k tomu, že jsme v mezičase upadali v zoufalství a v běžných obchodech s nábytkem nenašli nic co by stálo za to, souhlasili jsme. Pan Hula zřejmě myslel jen jídelní stůl a navazující obývací prostor, ale jak procházel bytem, nabídl i spolupráci v pracovně, ložnici a koupelně. A tak vzniklo krásné dílo i tam. Takže, pan Hula nakonec vytvořil návrhy na malý jídelní stůl, konferenční stolek, panel a skříňku k TV, sestavu do pracovny, atypický stolek s šuplíky v ložnici, umyvadlovou skříňku. Všechno jeden rukopis, stejná madla. Jenže, v té době už bylo hotové i schodiště a já toužila po velkém botníku; v tu dobu se rýsoval i myslivecký přístavek a v něm byla třeba kuchyně, schodiště a zábradlí pro lůžkovou galerii. Schodiště a zábradlí nakonec neměli ani oficiální návrh, jen barevné řešení, tak jsme jim důvěřovali; jednou jsme přijeli domů a bylo to tam a my neměli slov. 

Neskutečné se stalo realitou. Viz fotografie. Krásná, čistá práce, spolupráce, pochopení, empatie, skromnost, rychlost. Tandem Radocha & Hula je navíc i radost, smysl pro humor, spolehlivost, nápad, nadčasovost. Děkujeme a přejeme jim pevné zdraví a štěstí jejich dílu.